Prostě?
Prostě?
Však cosi mi padá do klína rozněžnělou nocí
A mlčí
Slova jsi rozvěsil na šňůrkách vzpomínek
Kam patří který kraj, dnes nevím
Chtěla jsem večer do chmýří obléknout
Rozkrájet nahotu vizí
Nechat ji darem za Tvými dveřmi
Kde hledat Tě však, už nevím
Posílám stopy svých vět
By našly stíny Tvých bot
Víš, že prostě to neumím...
Komentáře (24)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
Slaughterhouse-Two
Jedna z žen bude po večerech chodit fotit akty. Při focení se bude cítit jako zabíjené prase. Nejdřív mu kývne. To bude brát jako ránu na solar. Potom se bude koupat. Ve vaně si bude připadat jako prase pařené v neckách. Její sůl do koupele bude připomínat kalafunu. Bude se odchlupovat žiletkou kolem dvorců, na nohou, na pažích, v podpaždí, částečně v rozkroku. Bude si při tom připadat jako zvonované prase.
Pak bude u fotografa. Když jí laškovně rozepne bundu, a z podprsenky vyvalí prsa, bude se cítit jako rozřezávané prase, kterému jsou vyndávaná barevná střeva, játra a pajšl.
Fotograf pro ni bude mít jiný scénář. Podle něho má být Inspirací, která pojídá Spánek. Je to ale jako by si pod sebou podřezávala větev. Spánek je potřebný pro Paměť, která je ubytovnou pro děti Inspirace a umělce. Nevyspalý umělec na ni díky spánkovému manku neustále zapomíná a neustále jí znova a znova vychází v ústrety.
Bude fascinovaná tím, že fotograf netuší, že fotografované ženy jsou harémem jeho ega, které je tak slabé, že si pomocí zveřejňování dokazuje samo sebe. Fotograf netuší, že diváky nezajímají fotografie, ale simulovaná atmosféra a vztahy, způsob, jakým dovede přistupovat k ženám, jak má paradoxně údajně zvládnuté soužití se ženami. Přestože fotograf nic z toho netuší, daří se mu to na fotografie díky intuici a talentu umisťovat.
Cestou domů se bude koukat na muže, jak si prohlížejí oblečené ženy a na jejich šaty lepí tapety její nahoty. Její svět se stává nahý, starý, nehostinný, neobyvatelný. Bude se jí dařit v sobě stále lépe izolovat životní náboj. Až po tom, co jej bude schopna dát na chvíli stranou, uvidí pokaženosti, ošklivosti, nepodařenost, zmar, stereotyp, nudu svého života, pro který je svět notoricky okoukané a nezměnitelné, fádní místo.
08.02.2024 10:03:55 | Kaj
Vidím, že nyní již dostatek času byl, a děkuji za to rozvinutí několika básnických motivů do podoby, kterou jsem nečekala a líbí se mi její drzá, syrová poetika. Ke čtení se vracím, díky!
09.02.2024 17:13:29 | Ophelia81
To mě moc těší. Upřímě, trochu mě znepokojuje, když se mi dostavují takové obrazy. Jsem vděčný, že mě neodsuzuješ.
budu teď týden na horách. Když dá Bůh, tak bez internetu
K. :-)
09.02.2024 17:53:34 | Kaj
Obrazotvornost není hřích :) Poezie vzbuzuje leccos, záleží, jak se s tím naloží. V literatuře je myslím povoleno takřka vše, a může mít estetický účinek...
Přeji úspěšný internetový detox :)
09.02.2024 19:57:24 | Ophelia81
Milá Ophelio,
ano, literatura je zvláštní zápecnické dobrodružství, při kterém se pohybujeme na hraně (hranicí) hřebenu, ze kterého hrozí pád do našich strachů z našich úchylek, psychopatií. Snad je literatura i něčím jiným, než adrenalinem.
Literatura je jen jiný druh setkání, kde jsme si vydobyli povolenku říkat trochu víc než z očí do očí. Jen jsme trochu posunuli hranici jako když sedláci v noci potají přesunují patníky, které dělí jejich pole.
Nikdo asi nechce být jenom rozervaný z neustálého pašování věcí ze zakázané oblasti za hranicí.
díky za přání
K.
10.02.2024 05:52:38 | Kaj
Ano, Kaji, popsal jsi to poměrně přesně... Myslím ale, že poezie se nedá psát bez těchto rizik, pokoušení hranic, prozkoumávání okrajů sebe, člověka... a bez otevřenosti, přijímání ošklivostí, úchylek... Ano, básník má to privilegium, že může dosahovat, kam stačí jeho obrazotvornost... Ale vše má své následky... Múza často pojídá své oběti...
10.02.2024 11:44:10 | Ophelia81
Chtěl jsem to smazat, ale už uplynulo 10 minut, které to umožňují. Prosím, ber to s extra velkou rezervou. Problém je čas. Kdyby ho bylo víc, udělal bych to lépe.
12.12.2023 09:28:22 | Kaj
Milá Ofélie,
použil jsem Tvou inspiraci a připojil dvě vlastní. Celé je to šité horkou jehlou, protože mám velmi mnoho práce. I tak děkuji.
První dvě strofy jsou mou inspirací, další dvě jsou od Tebe a poslední dvě jsou mojí skutečnou vzpomínkou.
KAM SE PODĚLA SLOVA VZPOMÍNEK NA PROVÁZCÍCH?
Má duše onemocněla
v zrcadlení Tvé podoby
uviděla sebe samu
možnost k sobě postavit most
Na druhé straně
vtlačila otisk boty těla
do vlastního obrazu
spatřeného v Tobě
Má duše onemocněla
štítky na dveřích všech doktorů
se proměňují na nápis
JATKA
Svlékl jsem obuv
a šaty svého těla
sevřel zakrvácenou kliku
bílých dveří s kostlivcem
Za dveřmi chlapi ve zmijovkách
a kostkovaných košilích
pijí kafe
z hrnků špinavých tkáněmi vnitřností
Jeden se na mě zazubil
řekl mi, abych k nim šel pracovat
že mě naučí pít pivo
a sežene mi holku
12.12.2023 09:02:03 | Kaj
Druhá strofa je zvláštní. Při prvním čtení jsem se jí vyhnul. Rozkrájená nahota za dveřmi mi připomíná nějakou rituální vraždu - postava rozporcovaná na plec, kotletu, panenku ..
Rozkrájené jablko by bylo něco jiného. Jablko ale nepokládám za nahé. Možná jádro vlašského ořechu svlečené ze šatečků, ale to se zase nekrájí.
Možná i kraje jsou rozkrájené.
Není to negativní kritika. Je to má bezradnost v utkání s obrazy, které posíláš tak, aby nebyly v rozporu s 1. a 3. strofou.
11.12.2023 14:09:19 | Kaj
Moc děkuji za Tvou "bezradnost" a reflexi, takové jsou cenné...
Pravda je, že obraz externalizované nahoty, těla, rozporcovaného až tak, jak píšeš... jsem chtěla (možná míněno jako rituální oběť lásce - metaforicky sice, ale s evokováním tělesného obrazu)...
11.12.2023 16:25:55 | Ophelia81
Jemná, něžná báseň... a tuze, tuze křehká... mnohokrát děkuji, jsem tolik ráda, že mohu číst...
26.11.2023 17:11:52 | Helen Mum
Když bude chtít, ozve se...ráda četla.
14.10.2023 09:32:48 | Philogyny
Umíš to po svém, Ophelie...a to, o čem jsi, umíš vždycky moc krásně a zajímavě říct...
13.10.2023 10:45:52 | cappuccinogirl