Žena píše

Schovaná ve vánku snů,
krášlená zvukomalbou obrazů.
Nebarvená v rozpuku,
hledala tón,
co nedá pomlku.

Vykročená bez přízraku,
přikrčená za soumraku,
ponořila se
a vykouzlila pusu.

Krásné dopoledne,
lásce přála z květu.

Ty nechť dáš
růže v barvě růžové.
K Tobě se mé srdce přivine.
A v barvách úskalí
i v temnotě s Tebou přežije.
Láska je dech,
co svět rozhýbe.

La a la do vlasů Ti jde.
Jedno slovo a tisíci odstíny maluje.
Líbej až tam, kam to jde.

Hvězdičko.
Pořád jsi moje?

Už z dálky píše se vesmírná trilogie.


Že mě přikryješ?

Kývneš a neodejdeš s málem.
Mléčná dráha Ti dá rozjezd
a jásot z perel.

Krása je mezi prsty,
co něhou klíčí
z jemných vláken.

Už brzy lákat bude delfín
do hlubin
a mořská panna
rozezní moře ze slabin.

Pohádky, sny, psaní.
Smích, rozjímání
i křehkost dlaní.
Beze slov jsme si svoji.


Nebe píše.

Jupí.