Sen Schouleného

Je večer.

Sedím sám v setmělém smutku sadu.

/schoulený/

Nasycen nejsem, hlásí se hlasy hladu.

/už týden bez změny/

Bojím se bát se. Poslouchám ptáků pění,

že nádhernější než Tě, malířko, není.

 

Je noc.

Hvězdy se chvějí,

/pod nohama?/

smutku se smějí,

/mezi náma?/

neslyším nic, neumím spát,

kdopak as s nespavcem chtěl by si hrát...

 

Je ráno.

Svíjí se ve větvích sluneční svit.

/i na mé prázdné tváři/

Svíjím se s ním, neboť nechce se bdít.

/proč slunce na můj svět září?/

Do snů jsem vstupoval sám,

nyní Tě tu, můj Sne, mám.