Líbám tvé mizející tváře
svou něhou puklého zrcadla,
v pádivé noci se zdá, že
námraza ze rtů opadla.
Vítr si naposled hraje
s korunou temných kadeří,
a krystalky solného máje
jezero víckrát nezčeří.
Ač mávám bez dechu, chladně,
zpuchřelý list se nedrolí,
možná tam v hlubinách na dně
vyvzlykám slzné údolí.
Jsi hrobka v podivném slohu,
břečťan se sápe na sloupy
loučím se, jak jenom mohu,
jednou nás věčnost prostoupí.
Vidím se v bývalém lomu, kde už je klid, ale prší. Vlhko ionizuje vzduch a skrze ten průšvih mě přenáší a dává mi život a lásku. Však lásku obrácenou ku mě samému. Prý je to základ.
13.12.2023 23:25:18 | Narragan
Ahoj, některé obraty člověka pohladí, jiné dávají trochu smutku. Příjemné na čtení a až si dám kávu, procítím ji víc.
13.12.2023 06:59:06 | Luko tulák
Cítím smutek.
12.12.2023 22:09:24 | mkinka
Ano, ta slova jím nějak nasákla...
13.12.2023 10:33:28 | Lesní žínka
Tak objimam, ať je veselejší období
13.12.2023 22:01:48 | mkinka