nedokázal jsem letět

říkáš mi jsi

a pláče to vně
prosakuje tlumeně
srdce na omítce

říkáš mi jsi

a zní to tak úzce
až pocit láme se
jak tuha v tužce

říkáš mi jsi

jako šrafováno
kdy každé tvé ne
dále čeká ano

říkáš mi jsi

jako bych byl
ve slabé chvíli
silných úkladů

mám zůstat dýl
ale rozplyne se
jen tělo na těle
tvou cestou na prahu

vtom odvádíš od skici
k světu tvých obrazů

ať prstíčky
otevřou dlaň
a v ní rozhoří

říkáš mi jsi

stěna poslední touhy

ať nehledám v barvě
dravé tvé proudy
už připravíš srdce
pro bouři v přírazu

říkáš mi jsi
a voláš mé jméno
že nejde zapomenout
na bíločernou
báseň mých němot

kdy místo literu
já ve tvém pokoji
rozpálil doteky
které noc čarují
jako by chvěla se
radostí něhy
že oheň nás uchová
v paměti jasu
v paměti domova
jen pro tvou krásu

říkáš mi jsi
jako bych včil
ale já lituji
že nezůstal dýl
a tak ani nevíš
jestli jsem byl

letuško v básních
kreslíš si to sama

zatím hodím si mincí
jestli uletět
…

tak dneska panna

ale já nejsem a nebudu

to zklamání z minula
není jenom tenká clona
z kreseb na papír
poslední orlí touhy

je mezi námi citová chmura

můra z šedi

mlha má cementovou pleťovou masku
a výčitkou z nevydařeného léta bez moře
přidá písku …

ještě pokusil jsem se o vtip

není to písák ze sahary?

… a zalévaná slzami

chmura z betonu

zeď

v zimě že nevíme co teď

ale já po operaci zpevněn šrouby
každý den železný bolestí životem kalený
jsem kovový orel
pannu nechávám dole
a hranici tak vysoko