Sníš svět

Pohlédl sem do Tebe
a již nic pro není
oči se mi splašily
jako koním v prérií
co divoce honí slunce
před hořící pochodní
z nichž raší vřelý pletenec

nejsem i já jím
upocen láskou v ledu tvého srdce
se radostně zamrazím krápníky
a zatřpytnu tím leskem plným tvým
jimž se schvátíme
nadevše pro sebe
zamořit to něhyploucí a vláté
z nesmrtelné krve
prachu a krásy
být jen bít
tím zvukovodem bubínku

smím-li v tom bušit
aby ses rozpučela
se mnou vysvléci
květinové houfy přeslení
jež jsou skeletonem snad dvoudobým
po stranách taktu vzrušeným
bezedně vděčných rtů
s nimiž vydecháme rosy chvostné
k oblakům přívěsků
hladivě matně
ve hvězdách kobercových tnutí
nebo jejich nenávratných zblýskaných cest.



Prozři toho
a sníš svět

můj né

já Othello miloval

a zardousil sem hlupáctví své.