Mám ráda prasata. I divočáky. Jsou nejvíc podobní lidem. Mám ráda bachny, jak si chrání mladé. I když. Vystrčí je jako návnadu. Ten prcek tam doklopýtá. Začne jíst. A celá ta banda čeká za prvním keřem, co bude. Včetně matky, ta tomu velí. Malý, obětní beránek. Pak dojdou další prcci. Pak lončáci. A matka pluku. Je majestátná, má dlouhý ryj a neustále nasává pach jako upír. Ten zvuk důvěrně znám. Stačí pohyb a ten jeden tón a v mžiku oka jsou všichni pryč. Staří kňouři chodí sami. Měla jsem jednoho, říkala mu Trombón, strašně mlaskal, snad na celý les. Už mu prosvítala žebra. A pak nebyl a mi bylo smutno. Tesknila jsem. Dlouho. Asi tak.
11.01.2024 21:48:28 | tide