Nevyřčené

Hnedka z rána píšu texty.
Každý den vstávám plná touhy,
aby ses vrátil a řekl jsi víc
a já viděla přes čisté okno okno ven beze čmouhy.

Kolik z nás tím prochází?
Koho láska a zároveň smutek provází a pak se vytrácí?

Přes to ses mi ze života ztratil a já se na chvíli odmlčela
přijde mě jak kdyby mi začínal šedý zákal.
Ale život jde dál je to přeci to co jsem chtěla.

Mám v sobě lítost, pokoj i hněv.
Chtěla bych ti více říct
ale můj hlas ztrácí se v okolních zdech.

Lidi kolem nás žijí si dál
ale pro mě se zastavil čas.
Vím že se míjíme, vím že tam jsi.
Neměla bych dále pátrat hledat tvou tvář.
Šťastná být s vědomím, že blízko jsi.

Asi jen zvyk že chodil jsi kolem
abys mohl být blíž.
I já musím přiznat, že vidět tě přimělo mě světlo zářit víc.
Všimnul sis a musels to říct.
Já se zastyděla a zrudnul mi líc.
Viděla jsem tě vždy když kolem jsi šel.
Všimla si jak jsi mě hledal jak jsi se rozhlížel.
Nikdy to neřekla, ale věděla.
Byla to úcta k tobě či ženská hrdost?

Věřím však, že až příště se potkáme,
nemyslím zítra, spíš později.
Až se s tím srovnáme,
šťastnější budeme, protože naše já zůstane.
Kdoví kde skončíme ale to nevadí
Budu šťastná když budeme mít oba úsměv na tváři.