Na šedé pusté louce

S oři smutku přijel kočí,
za vraníky pláče kraj,
černá hříva, prázdné oči,
peklo je těch koní ráj...

A druhého dne z rána,
tělo mé halí chlad,
černý havran a černější vrána,
vidí slzy,kolem srdce vinut teskný had.

Mně smutno bez lásky,
jak růži v bodláčí,
na šedé a pusté louce.
Jak vodě mezi ledy,
kde mráz omráčí.
Jak fotce mezi obrázky,
tak cizí je to prostředí.
Smutno jak batoleti mezi dědy...
Nechápou, co nevědí,
co je míti strach,
co obávat se a míti rád...

Tak cítím sám,
jak v plotě kůl,
kolem prázdna je teď víc,
na radost mou svět vzal hůl,
avšak mě nezastraší nic.
Smuten a přesto radost v mimice,
já myslím na Tebe,
přečítám v radostné kronice,
kde život píše,
že uvidím Tě lásko zas,
uslyším Tě zas!
Ale teď již tiše...

Pomalu půjdeme spát,
dobrou, něco hezkého nech si zdát...