Bolest

Je nový den a přichází probuzení,
z rutiny vytrhne mě srdce chvění.
Myšlenky přichází a v hlavě to pění,
útek, hluboké dýchání… nic z toho lékem není.

Se zapřením do koupelny se přesouvám,
před zrcadlem se svou hlavou rozmlouvám.
“Je to správné, je to moudré, není to unáhlené?!”
Jako chrámový zvon rozbuší se, láskou k tobě srdce utrápené.

Obléknu se a k posteli naší zavede mě má touha,
mysl ztratí se někde v dáli a pohled na tebe přijde mi jako doba dlouhá.
Nemohu si pomoci, co by mohlo stát se, když tě chvíli obejmu.
I když vím, že mi to za to stojí, kus sama sebe si tím odejmu.
Pro polibek od tebe, šel bych světa kraj,
tolik něhy a lásky co v sobě mám, to jen tak na okraj.
Ptám se sebe, je v tom trochu té lásky?
Co utišila by mé srdce plačící.

Sám teď vidím se jen jako sklenici,
popraskanou a téměř prázdnou.
Plna jen ze slz, trápení a vědění, že spolu nebudeme,
smutkem po tobě, černou barvou srdce zakalené.

Tak kde je ta láska, kde je ten krásný pocit?!
Proč jenom jsem do takové chvíle procit?!
Proč musím teď tohle psát?!
Proč nenechal mě tehdy osud před tvými dveřmi stát?!
Proč nechal mě okusit tu lásku a něhu?!
Proč nechal mě poznat tu krásnou děvu?!

Proč?! Proč mě teď i mé tělo spící….
Trápí mé srdce plačící….