Nikoli z kamene

Nejsem z kamene

socha vytesaná,

myslím jen na tebe

od chvíle, co jsem vstala.

 

Když jsem u tebe,

nevím, jak se chovat,

v srdci mém a v mysli mé

sbíhají se něžná slova.

 

Nejsem kus kamene

ze skalního úbočí,

na srdce v plamenech

oheň lásky útočí.

 

Když projdeš kolem mě,

zaplaví mě něha;

nikoli z kamene –

mám srdce ze dřeva.

 

Je to tak, ne, že ne,

a může za to láska,

moje srdce dřevěné

v plamenech tu praská.

 

Jak ten signál probíhá

přes nervy do mozku,

nemám srdce ze dřeva;

mé srdce je z vosku.

 

U plamenů vosk taje

a odkapává dolů.

Mám srdce v kalhotách

a rozteklé k tomu.

 

Kdeže, není rozteklé,

změnilo se v popel!

Láska k mé vyvolené

je oheň pod kotlem.

 

Moje vyvolená…

Kdo určil tu volbu?

Pošlou mě do pekla

od Božího soudu.

 

Sypu popel ze dřeva

na své vlasy sivé.

Odkud je ta proměna?

Z lásky ke (jméno)!