už není tu se mnou více
není tu anděl můj strážný
skomírá víry mé svíce
sama vím, jak je to vážný
anděl jen bezmocně shlíží
zdrcený – ze svého sídla
ví dobře, jak mě to tíží,
jenže má zlámaná křídla
nestřeží více mé sny
nestřeží víc už můj klid
stíhaj mě příšerný dny
v nichž ztrácím chuť nadále žít
padlý anděl nemůže
nemůže mě chránit
stěží už mi pomůže
tak kdo mě bude bránit ?
kdo zabrání mé bolesti ?
kdo utiší můj žal ?
kdo vyvede mě z neštěstí ?
tak jak to bude dál ?
domněnky že přece, snad….
že není snad všechno tak marné
že někdo má trochu mě rád,
že období nastane zdárné
touha a sny spolu splývají
čeká mě nelehký úkol
hezké sny už se mi nezdají
hrůza je uvnitř i vůkol
zraněný anděl se bojí
bojí se o mě i o sebe
křídla se stěží mu zhojí
nemůže vrátit se do nebe
a jak tu tak bezmocně leží
své síly postupně ztrácí
dny, týdny překotně běží
a zlé časy zase se vrací
anděl už marný boj vzdal
teď tedy na mě je řada
jen on tuší, co bude dál
smutek se do duše vkrádá
už nemůže strážit mě víc
už mě víc nemůže vést
nezmůže už vůbec nic
nechal mě na jedné z cest
už nemůže ke mně se přidat
nemůže zabránit krachu
neradí, kudy se vydat
nechal mě napospas strachu
samota – to je můj osud
samota – můj věrný druh
byla tu – a je tu dosud
je to můj zakletý kruh
strach můj jen nadále sílí
je udatný, nezlomný, lstivý
a anděl můj, anděl můj milý
mě opustil – už není živý
svým zlomeným křídlům podlehl
bez křídel nemoh dál žít
krutý žal na mě tím dolehl
s ním zemřel můj vnitřní klid
naposled k nebi jsem vzhlídla
jeho modř slábne a šedne
i já mám zlámaná křídla
tak kdo mě z prachu teď zvedne ?
nikdo víc – je to můj osud
v samotě, prázdnotě plout
žila jsem naivně dosud
teď už vím, kde je můj kout
ne nemám v své duši čisto
kéž mohlo by vše jinak být
však vím už, kde je mé místo
a s tím musím nadále žít
ne – není to lehké – ne, není
i dno se mnou nyní se boří
konec je radosti, snění
a jizvy se na srdci tvoří