Zlákání

Z tebe sálá aura zlá,
nejnádhernější, co znám,
pařáte krásy, tvoje spáry,
nejedno tělo rozdrásaly.

Pověz mi, proč se musí dít,
že bodá mě jak ostrý břit
pohled na tvé křivky oblé,
ztělesnění ostrých nobles,

že hladí hlas tvůj uvnitř hlavy,
šeptáš, při tom cákáš barvy,
malby tónů limonády,
slova, malinové salvy.

Mávneš rukou, je to vzlet,
stoupá při něm letek pět,
klesají pak zvolna k zemi
hladké letky jako sníh.

Palmy v žáru poledním,
hnědý vlas tvůj vrhá stín,
temné oči plné kávy
umí hořkosladce mámit.

Ustelu si pod lipami,
by mi víčka zalepily.
Ptáci, pějte! Hmyz ať bzučí,
padnu trávě do náručí,

dál se zřeknu svého zraku,
tvůj hlas - budič maniaků,
proto se i sluchu vzdám,
radši budu ve tmě sám.

Radši budu ve tmě sám,
než tvou září trpět,
z tebe sálá aura zlá,
příliš krásná pro svět.