Tenetanec

Často jsem si třel oči, přemýšlel, jestli jsem skutečnosti a nechtěl být.
Pak jednou čas přišel stála tam, a v tento nezapomenutelný moment, na špinavém místě plném různých barev, dokázala lásku ve mě zapálit. Jen takovou jiskřičku, než vzešly velké plameny, takove spojení najít, zdá se mi býti umění. Přišla, jako ten čas,v němž měla přijít.
Je tak, jak má teď být.
Dívka z uličky, holčička z pozarohu,
s červenými líčky, pleťí bílou po tvarohu.
Žádné střevíčky, boty ráda, v blátě v hnoju nohu,
na staré kolena co bolí, zralá tak do důchodu.
Však nejkrásnějším je mi stvořením a na tuhle dívku,
samu sebou, si tak spanilou, není přenádhernějši rým
než to, že, lásko ty existuješ už to vím.
Dáme tanec prosit smím?