Nadechni dechu mého

Pápěří máš na líci
jak vesmírný prach vánic
ale stříbře pláči
nad s sebou samým bukanýrem
na lodi mořských únav zmožení
a ty mlčíš krystaly očima
tak nesladce tíží otěžená
namnožených ohybů nocí jinam
než-li je zdrávo pochopit
v uspání samoty těkavých závojů hvězd
s nimiž uzamykám mé třísky pochybného života.


Neměj mi to za zlé
ale poslední skrytý polibek
tomuto vyprázdnění bouří
co hrouží asi v obloze drtivé srdce
pro které není místo
je oklamáním přežitku zlomené.


Kvítí hřbitovna aspoň již vyrašilo nadějí
od země tulácké ston
pro nějž nevymře náš kostelní duch
z tichánku hnízd odpuštění
byla jsi má přisvítající zář
a já se z toho bál až moc
až zatvrzele žalobným vězením odmítnutí
to jsem ale zapříčinil nevědomky
věřím že nastane zlatý čas
po smrti se opětovně zamilujem v baldachýnu
a vlasy záclonek zhřejí výdechy naplnění
nadechni dechu mého
a vytrysknem sametu docela pozvolně
kde budem stínit parné slunce
svým nitrem oběžným
po hloubkách vánků přiměle přilehlých.