Večerní bouřka

                                         Večerní bouřka

Podvečer náhle vodou zavoní,

pohlédnu na nebe, přemýšlím o ní…

A spatřím ji – krok, co krok, přicházet s deštěm,

jak zmáčenou vílu, co netuší ještě,

že kapky jí pozvolna postavu svlékají

nad její krásou i mraky smekají

a pláčou až do konce krátkého bytí;

září  jejích vlasů se duha rozsvítí...

Pak náhle ji sevřu do náručí svého

a ptám se sám sebe, co je na tom zlého,

po polibcích divokých pojednou toužit,

když v dálce pár hromů začíná bouřit…