Měsíční sonáta

                                               Měsíční sonáta

Měsíc se na nebi pousmál do D dur,

tma vládu si do rukou dlouhými prsty vzala.

Hlavou plnou bolesti zavířil roj temných můr,

když noc černou róbou se počala strojit do gala.

Závěje hvězd drží se cest- „Každá jen za sebe, prosím!“

Proč myslím jen na tu, jíž obrázky po kapsách vzpomínek nosím?

Pro její chytrost, přehled i krásu?

Proto, že všechno to den za dnem vidím;

na každý večer s ní čekám, jak na svoji spásu

a za vlastní malost se před její tváří vždy stydím…

Jak čas rychle pospíchá, mysl se zadýchá a duše už nevzdychá; vyje.

Snad myslí si bláhově, že obzor se nachově zbarví a hlas její se do vlka skryje.

Jen pár dní se otočí a měsíc zas útočí na hejno mých známých můr.

Tak tlesknu do dlaní – snad, že ten zvuk odhání

a společník hvězd na jedné z těch cest se mračí; do C dur…