Sbírka zmuchlaných papírů

Další cenný kousek. Pořadové čislo? Ta už dávno nepíšu...

Zmařené nápady, přátelství, lásky...

Místo štítku jen vzpomínka někde uvnitř.

Někde v hlubinách mého vyprahlého já.

Tak co to máme dnes?

Zmačkaná naděje. To není moc výstižný název...

Naděje dnů budoucích skonala někde v celulóze,

když dopisem byla zakončena... Láska?

Láska ne, spíš povinnost.

Cožpak se povinnosti nemají konat poctivě?

Mají, ale v dobách celulózy má odmítnutí navrch.

Je to snadné...

Poslat krutá slova napsána úhledným písmem a s krásnou tváří.

Falešné. Jako tóny dávno rozladěné kytary,

se kterou už to i ladič vzdal.

Krása duše, krása těla. Zbyde jen zmuchlaný papír.

Vím, nemohl za to. Přesto... (to slůvko je hloupé)

Za činy mohou lidé. Ne věci.

Ale já zbabělce nesbírám. Na jejich výstavu by nikdo nepřišel.

Na zmuchlané papíry sice taky ne...

.... ale nezabírají tolik místa...