Promarněná šance

                                                                  

                                             Promarněná šance

 

Opravdu si myslíš, krásko bez závoje,

jež vstupuješ mi po nocích v spánku do pokoje,

že necháváš mě klidným, i před tvým hlasem vlídným,

když tiše, plaše zašeptáš: „Má lásko, jsem jen tvoje…“

Pak stěží zadržuji dech, dál ve tmě ležím na zádech

a klidně napohled, vnímám tvých vlasů let,

jak nade mnou se skláníš.

Pak říkám: „Proč se bráníš?“

své pošetilé duši

a předsevzetí ruším,

neboť právě teď tuším,

že řeka, co mi buší

do spánků bolavých

je krví srdce které zná

dědičný lidský hřích

a ví, jaká je líbezná,

vzpomínka na tvůj smích…

Tak pootevřu oči

a pohled k tobě stočím...

Však obraz tvůj se ztrácí …

A za okny v tom svítání,

se v rajské hudbě předhání

první ranní ptáci…