Ve stanici touha.

Má milá, malá Magdaleno

zvláštní tajemná ty ženo.

 

V mé duši smutek, stále zataženo.

Však nyní opona spadla.

Slunce vyšlo.

 

Teplo ve tvých dlaních.

 

Tvá čistá bílá tvář

tvé oči černé hluboké jak lesní tůně

v lese blaženosti.

 

Tvůj úsměv, tvá čistota, tvá božská zář.

Oddaná úsměvu, modré nebe

co oblékla jsi na své bílé tělo.

 

Tvá jistota bytí, stálost něžné radosti

ty sama sebou jistá

úterním večerem kráčíš se svým tajemstvím úsměvu

a v očích zvláštní jas.

 

Kdy spatřím to modré nebe

tvé tajemné oči, úsměv zas?

S úterním večerem na stanici touha?

 

Bože, ta doba je tak dlouhá.

Vždyť teprve je středa.

Ach běda

nebudeš-li na stanici touha.

 

Já skleslý pak oddám se jen svému snění.

Bez tebe lásko, pak život byl by k zešílení.