Panova píseň

Panova píseň

 

„Tak to je mé poslání, můj věčný úkol,“

řekl ten polobůh tiše.

„Znám všechna stáda i pastviny vůkol,

hlídám je bedlivě a ze své skrýše

ve vzrostlém rákosí,

dřív, než ho lidé na střechy pokosí,

dívám se na tance každé z Nymf krásných,

stejně před večerem jak za jiter jasných,

abych se půvabem pohybu kojil

a všechny ty zážitky spojil,

co přerůst by mohl v nejhlubší cit,

jež do duše, mám – li ji, přináší klid

a prožitek nejčistší krásy.

Jen doufám v podstatu spásy,

kdy láska mě promění v člověka,

ta představa nijak mě neleká…

Pak náhle ji spatřím přicházet travou

a pochopím, že právě jsem našel tu pravou.

Zlatavé prameny po šíji běží,

šaty té víly její krásu střeží,

oči jak z Olympu smaragdy boží,

naděje, obavy v mysli se množí.

Bosé nohy doplní nádhery celek,

věřil jsem už, že našel jsem všelék

na moje prokletí jež po mnoho století

na bedrech i nitru mi …

… leží …

Flétna okouzlením padá do trávy,

já sklonil se pro ni, však růžky mi z hlavy

nespadly, jak syrinx bájná…

Recept na lásku je stále věc …

tajná …