Nesmířená smířenost

Nesmířená smířenost

Blíží se nám výročí a svátek.
Dvanáctého léta, v pátek.
Přemýšlím,
co Ti dát?

Nabízím svůj čas
a štípací kleště,
že si s Tebou půjdu
občas dříve lehnout.

Sbírku slunečnic,
měsíčních jahod
a kvítků
Nevěstina závoje.

Že Ti budu psát a svítit.
Tak, jak to máš ráda.
Tak, jak to mám rád.
Hlasitě, vášnivě i něžně…
Že opravím ty trhliny,
pokud budeš,
(budem) chtít.

Že nebudu se ptát a pídit.
Komu právě patříš?
Jak lze vidět svět a žít?
Jakým vínem Tvé lži barvíš?

- „Nikoliv jen růžově a Černě.“
- „To mi, milý hochu, nesmíš vyčítat a sčítat.“
- „Tu trochu studeného jídla...“

Jak dlouho lze nedýchat?

Když pravda lásce bere křídla…

A pro Tvůj klín a jeho krásu:

- „Soused míval více času.“
- „To se stává, zcela běžně.“
- „To ti poví každá...“
- „…nezáměrně.“

Ze snů se lze vyspat,
nesmířenost přetavit.
Pokud máš dost síly,
přes napětí tvých pěstí,
ztratit pásku v cíli.

Dát své štěstí všanc
a před slovo vražda,
sebe, - jako vězně,
čelem postavit.

Nenabízím návrat,
tomu jistě rozumíš,
jen tu možnost smíření…
Co lze pustit a co lze chytit?
Dvakrát do stejné řeky a ženy.
Však Ty víš…

Abychom si pro balanc
a pro to, o čem se nám už
(dávno) nechce spolu ani snít.
Mohli, s milostí Boží, promluvit.

Dvanáct hodin odbylo…

Nabízím zde vzpomínku,
pohádkovou pověst:

O žhavé touze vlčích lidí.
Kdo vidět nechce, nevidí.
Nejasné temnotě hvězdných cest,
věčnosti
a slepé osamělosti náhod.

O zlých znameních náměsíčných nocí,
věrnosti
a hustokrutém smíchu
zoufalé naděje
vyhaslé Lásky
před křížem.

Jak to v téhle chvílí
uzavřít a nechat jít?
Aby už byl klid
a konec…?

Že se mi to vlastně,
když to vidím pozpátku,
i přes ten kýč a triviální vzorec,
všechno líbilo.

Že jsme to prožili
spolu a šťastně.