Propletená bolest stromů

Tvá slova mě jako trny bodají,

zároveň mě jako oheň pálí

Tvé kleště mi srdce svírají,

jako břitvou do něj řezají

Tvé výčitky i naše hádky mi hodně ubližují,

východisko nikdo z nás nenachází

Jsme jako dva stromy, kteří se do opačných směrů růst snaží,

ale pohromadě jsou silným provazem svázáni

Kořeny se pod zemí proplétají,

koruny se nebe dotýkají

Od sebe se odtrhnout snaží,

navždy jako jeden jsou spojeni

Do jednoho tkaniva jsou spleteni,

jeho větve se pod tíhou bolesti prohýbají

Po volnosti a svobodě silně touží,

jenže ty provazy je k sobě poutají

Záblesk naděje na svobodné nebe zůstává,

v srdci stromů tiše přes bolest se rozednívá

Jednoho dne se ze svých pout osvobodí,

v nebi svým listím svobodně zatančí