Podivné výročí

Podivné výročí

 

Sto dvanáct úderů půlnoční věže,

tlučou jak….

srdce,

co klopýtá příkopy dní,

kdy nebyl jsem s ní;

těžce…

Ty údery nesou se, víří,

do nebe míří,

jak peříčka tužeb, starostí, strachů,

radostí, krachů,

když ležím v života prachu,

zvedám se, chce se mi běžet,

posunout Slunce, či překročit stín…

však není mi dáno,

vždyť chladivý klín

na druhém konci noci se skryl,

snad ze mě by vše smyl

v tom životě příštím,

kde vlny se třístí

o pobřeží snů,

kdy slíbávám s tváří, jež jak perly září,

slzy všech minulých i dalších…

dnů…