ZA MĚSÍČNÍ NOCI...

Za měsíční noci ty a já,

přáli jsme si být spolu sami.

Své rty přitisknu na tvou šíji,

budu pít tvůj dech.

 

Ukolébám zmuchlanou postel

okvětními lístky uschlých květin,

budu křičet tisíce nemožných slov,

budu šeptat miliony básní.

 

Pod tvou průhlednou kůží

tepe tenká modrá žíla.

Beze strachu z pomluv nebo zrady

odhodíš svůj závoj!

 

Miliony neskromných polibků

rozdmýchají nerozumnou krev.

Uspokojujíce šílenství tužeb,

naberme pohár plný lásky.

 

Obdaruji Tě něžnou vášní

a drsnou náklonností...

Teprve potom sněhobílým kapesníkem

otřu si své krvavé, chtivé rty.

 

Odejdu před úsvitem,

otevřu objetí unavených rukou.

Na prahu se rozhlédnu,

můj obličej zmrzne a zbledne.

 

Ty jsi teď mé věčné štěstí,

mé prokletí, má muka, mé peklo,

Pro ty, co poznali šílenství vášně,

není cesty zpět.

 

Tahle vášeň jsou beznadějná muka,

věčné utrpení lásky.

Marná snaha je změnit

běh našich životů.

 

Noc co noc, věčnost za věčností

trvá nespoutaná hostina těla.

Hrdý, šťastný upír unáší

svou oběť do nekonečna...