Ráno v lednu

Láska zanechává stopy,
to zjistil jsem chladného jitra v lednu.
Ještě dnes jdou na mě mdloby,
takovou lásku znám jen jednu.

Tu naší.
Tehdy na útesu stála jsi jak socha z bílého mramoru
a má duše vznáší se ještě dnes nahoru
do oblak, kde vlaštovky svým letem plaší.

Mraky ve svém životě od té doby neznám,
tys rozpustila každý mráček svou krásou.
Mé srdce se dme a bije jak zvon v mých prsou,
když vidím jas tvých očí podobný hvězdám.

Tehdy ráno v lednu,
zdá se to jako včera.
Toho dne pozdního večera
ležel jsem ve vzpomínkách na jednu.

Jen na tu spanilost podobnou hyacintu v rozkvětu,
tehdy ustrnul jsem jak motýl za letu
a vzhlížel na tě jak na nebe,
touže po nektaru z tvých úst.
Měl jsem oči jenom pro tebe,
hlava se mi ještě točí a jsem stále nucen držet půst.
Neboť má žízeň rovná se tvé kráse
a tvá láska životu mému zase.