zouvač

a třeba mysli si že jsi

racek ve slunci světa

rozprchni hvězdy mdlým přístavům


jen hvězdář dá poslední hvězdu

nenechá ji ostatním

protože slíbila si věrnost

až do smrti


tak po ní sviť
a my natahujme ruce k nebi

že opuštěni obýváme

leptající kámen utonulých citů

?

…


ten zůstane romantickým lhářům bez krystalů z vody

a potom

s úsměvem buď jenom u sebe doma

kde nasbíral sen vesmírných cest s básnířkou

bledou trosečnicí

v potrhaných šatech od soli

…



a že nevíš která nechala dveře od všech svých klíčů?


*


ty!

paprskům schováváš se u bosého chodidla
z mé básně
jak pod svícnem

chceš ať mě lechtá

druhou jsi mi ovázal kotník
se slovy

k lásce k vlnám

otevřená teď čekám příliš dlouho na brouzdání

že mě skutečně uděláš


srdce


ale ruku na nohu

hvězdáři

kdo zbavuje noc i den ženy z tužeb zamčených ve všednosti

kdo dovoluje jim ožít na chvíli hrdinkami příběhů

aby narodil se úsměv

a pak s jejich obuví hozenou jen tak přes rameno míří za oceán?