Příběh o jednom setkání

Když začal mi druhák a semestr se dal do běhu,
měla jsem spoustu předmětů v rozvrhu,
kromě těch o přírodě jako vždycky,
tak ještě na fakultě pedagogický,
zapsala jsem si kurz focení,
kam chodil i jeden pan Tajemný.

Moc se neprojevoval, jen tam v klidu tiše seděl,
výklad sledoval a svého si hleděl.
Hned upoutal kus mojí pozornosti,
proč, to nevím, asi kouzlo osobnosti
a vyrovnaný klid, co z něj vyzařuje,
chtěla jsem zjistit, kdo vlastně on je.
Vždy v úterý jsem ho ten semestr potkávala,
Rozhovor s ním jsem přesto nenavázala.

Až po zápočtu, když odešli jsme z poslední hodiny,
na chodbě cestou ven pár slov jsme prohodili,
ale rozhovor to nebyl dlouhý,
v slovech byli stručnosti pouhý.
Venku jsme se hned rozloučili
a naše cesty se tam rozdělily.

Zakrátko přišly divné časy,
trvající věčnost, asi...

...Čtyři roky uběhly od toho kurzu focení,
když chystalo se na mě překvapení,
s dalším novým semestrem na chodbě jsem sedávala,
to kvůli angličtině přednášku jsem zapejkala,
najednou prošel kolem ten pan Tajemný a barvu dávné vzpomínce dal,
hned jsem ho poznala a divila se, kde on se tu na fakultě vzal.
Učit už nechtěl, tak základku opustil v létě
a začal pracovat u nás na přírodovědě.

A tak znova jsme se ve škole potkávali,
jednou v úterý pak na chodbě popovídali,
abychom zjistili, zdali pravda to je,
že jeden druhého si pořád pamatuje.
Čtyři roky jsme o sobě nevěděli,
nemluvili, nepsali, ani neviděli,
ale vzpomínka, ta přetrvala,
jak semínka v zemi spala,
vesmír pak různé děje zvolil,
čímž naše cesty opět spojil...

A tak po letech jsme se konečně dali do řeči,
chvíli trvalo, než jsme šli spolu ven,
ale už teď jsem měla pocit klidu a bezpečí
a uvnitř mě se rozsvítil plamen.
Ale říkala jsem si, že je to jen iluze přehnaná
a tak jsem radši krotila ten plamen,
abych tou představou nebyla potom zklamaná
a střetem s realitou nespálil mě na popel.

Pak jsem se dočkala našeho setkání,
příležitosti k bližšímu poznání,
ven šli jsme na chvíli a tam najednou,
plamen byl rozdmýchán a zalil mě celou.
Cítím teď teplo růžový,
nejde mi popsat to slovy,
hřeje tak, že nemůžu v noci spát,
z myšlenek na něj se musím usmívat.

Zda to vše je skutečné, vrtá mi hlavou,
jestli nejde jen o domněnku mlhavou,
ale když do jeho blízkosti zavítám,
jak zmrzlina v létě se rozplývám.

***

Ta krása však neměla dlouhého trvání,
jako vždy, dokonalost překážkou zavání.
Prožili jsme společné chvíle nejhezčích citů,
co byly jak zářivé paprsky slunečního svitu,
pár měsíců prožitých v radosti,
už zabouchli dveře minulosti.


Tou překážkou se jeho nemoc stala,
která po letech se komplikovat začala,
i přes to těžké dilema,
zatím vytrvat jsem chtěla,
stejné city chováme jeden k druhému,
no přes vizi těžkého vývoje je to k ničemu.
I když ví, že mi na něm záleží,
nechtěl se stát mou zátěží,
čas rozloučení to celé znamená
a cesta společná je zas rozdělena.

Teď ve dnech bezcílně brouzdám v ulicích,
ve snaze zahojit srdce bolící,
v noci koukám, jak venku se divně blýská,
když nespím, protože se mi stýská,
místo úkolů píšu básničky,
furt dokola poslouchám stejné písničky.

Většinu dne nevnímám prostor a čas,
přes ten hluk kterým otravuje mě hlas
tisíců myšlenek a emocí ve mně,
z nichž mnohý barví se temně,
tak, jako při bouřce obloha,
jen kde je ta duha, proboha.

Vesmír si ze mě srandu dělá,
asi mi dal to, co jsem chtěla,
poznat pana Tajemého bylo mé přání,
to se splnilo a dál to nemá pokračování.
Já na popel jsem teď spálená,
však jinak, než bych si kdy myslela.

Kéž by se aspoň konečně uzdravil a mohl normálně žít,
a na třetí pokus tento příběh šťastný konec mít...