tvá láska

tvá chvíle dokázala víc než se ti může zdát
dala celou svoji lásku
a ty jsi bral
že přicházela konejšit svou něhou
a ty jsi miloval

že je to jak spadnout ze snu do vody
zesilující naše cítění
a nadlehčující životní tíhy které poneseme dál
zas každý sám
až přestaneme zkoušet ji sdílet

tvá láska
spočinula po tanci doteků

u dna oceánu kam ještě světelné paprsky mohou
aby vyšívala čisté bílé šaty
jak schránky básnířky s čekajícími básněmi
že právě ty budeš je smět číst
a rozvolnit jejich slz k hvězdám

ty ses však potřeboval nadechnout aby stal ses

hvězdářem

zamířil jsi k hladině
vždyť nad ní je celý vesmír hvězd

šumí tak noc básníků jak to opuštěné moře?

tvá láska

v oceánu stále zkouší dýchat
proto jsou na hladině lesknoucí vlnky nesoucí její cit

ale ty?

díváš se na stříbrný lunosvit
že tam vysoko
na měsíci
je lehké žít
že tam nevážíme tolik co v náručí lásky
kde pulsující srdce tu blízkost člověka k člověku rozvlnívá

a ona tě nechala jít

dává ti dál

andělská křídla?

ale co tvá láska?