Smutek a terapie básní

Našel cár papíru,
co propiska
vůbec dala
a přemýšlel,
proč to psala
osoba jemu známá.

Vlastní já dávám na pařez.
Přítmí a děs.
Věhlasné slovo
dodá minci.
Bláto a kalich.
Znovu se narodím
v poměru jedna ku jedné.
Ne zítra, ale dnes.


Autorka byla v županu
a kloktala
duševní vodu.
Nechápal
a kulhal
vedle jejího potu.

Pak jí podal ruku
a setřel slzu.

Chápal je jiná
a možná díky ní
ctí i mlhu.
I ona něco znamená.

Nezapomeň,
čtu Tvé verše,
když Tvá duše
jako vrána krákorá
a Tvůj horor
z traumat vyvěrá.

Ale jsem si jistý,
než si to jednou hodíš,
že prostě v půlnoci zavoláš.

Chci se milovat
a oba uvěříme,
že svět je nudistická pláž
a být šťastný
není žádná sabotáž.

Třeba někdy
napíšeš mi
další dopis po rozchodu.

Jsi zvláštní
a já také miluji Tvou sodu.

A zatím to všechno začalo
smutnou básní
a já Tě chtěl chránit.

Až jsem se zamiloval z toho
a Ty jsi mě nepustila
múzo.

Však víš,
že Tě mám nejraději nahou
a odlož ty slzy.


Je naděje
a svět není s těžkou bradou.

Objímám Tě
krásnou řadou.

Výkřiky v touze
i řečiště něhy.

Nebreč.
Tentokrát bude
květ plodů
navždy nerozdělený.

Ty jsi odpověď na všechny mé sny.
Zabořím se mezi nohy
a bude to jen krásný.