Jsi to Ty

Tvé rty jsou
jak moře přílivů
chci se v nich utopit
a prozřít vlny pupenců
jen jedna otázka
máš pro mě místenku
nebo v srdci zejí kameny pohrdání...


Na pokoji číslo sedm čekám
ale už deset let
sem zarostl mechem beznadějí v černi
přesto tu svítí za okny slunečnice
a já zalévám jí s úctou a péčí
mikroskopicky opatrně
a ona mi na oplátku láskou kvete
jsi to Ty
převtělená do její sukénky zlata
v smíšku rozmarného mládí...



Netrýzni se můj milý
ještě v ní dýchám vzpomínku na tebe
a nemyslím, že tu budu věčně

odmiluj ten slib kdysi u oltáře
víš, nevím
zapomeň
a utíkej do přítomného okamžiku
daleko od mé pusté duše

buď volný jako slavík noci svatojánské

a zpívej sonatu piana tónin leknínů

Monet to namaloval,
když miloval svébytné akty
a pil po skleničkách otravné absinty.