Při čaji o páté

Manon,

má drahá Manon.

Při čaji o páté tvé oči září

v tom tichu věčnosti.

V tom teple citů.

 

Dlaně co smutně touží

po letmém doteku.

S úsměvem na tváři

vlasy černé voní mi dálkou.

 

Dálkou tmavé noci

a v šálku lístky čajové

padají ke dnu

tak lehce jak stálé usínání

každým dnem i nocí

k věčné chvíli odevzdání

do rukou Stvořitele.

 

Usínám s tebou v teple chtění

má Manon.

Pochybuji nad sebou

nad tím, že něco stane se,

že něco se změní.

 

Tvé rty tiché vypráví

vypráví o dálkách,

o snech, o polích v těch krajích kde čaj se rodí

na svazích slunečných.

 

Tvůj úsměv mi stačí,

tak málo vskutku mám.

Jsem sám i s tebou, Manon.

Při čaji o páté vnímáme ticho, vůni,

chvíli obdařenou společným dechem.

 

Spolu na vždy budem tu ve zdech

obtisklí se šálky čaje.

To osud, osud náš si s námi jen tak hraje.

V tom zákoutí srdcí

při čaji o páté...