Okvětní lístky růže

Sedím v zahradě, trhám růže,
v hlavě myšlenky na jednoho muže.
V jeho očích bych se mohla celý den ztrácet,
připadám si jako by mi bylo opět patnáct, ne dva a dvacet.


Chtěla bych na rameni cítit šimrat jeho vlasy.
Naši mi říkají: Kde rozum nechala si?
Když je mi na blízku neschopná jsem mluvit, činy jednat,
jak mu říct, že pro mě je dokonalý muž číslo jedna?

Snad natrhat růži s těmi nejkrásnějšími lístky okvětními,
nebo složit mu báseň, co má z čisté lásky rýmy?
On je má motivace měnit se k lepšímu, vyjít ty největší a nejtěžší schody,
chci ať je mi parťákem do všedních dnů i nepohody.


Vidět znova ten úsměv , co je mi teď na míle vzdálený,
slyšet hlas, co zní jak nejčistší vodní prameny.
Ty pocity, co mám na papíře mu řeknu jednou snad,
i kdyby měl přijít na hubu pád.