Vale

Pozvolna odplouváš, jako máš ve zvyku,

stejně jak pára, co tvoří se v rendlíku.

Mizíš mi z dosahu - jinak to nemá být,

tak jako nelze proud do dlaní zachytit.

Chodí to nejinak, přesto si, bezděčně,

vzpomínám na časy, nedávno skutečné, -

a je mi hořce, když loučím se se světem,

ve kterém jsi i Ty jen ptačím přeletem.

Vzpomínky jako sen, skutečnost jako dým,

kterým se beze snů bez obav zadusím.