Osudová

Na cestě svým životem,
setkali se ve vlaku času.
Dlouho spolu nebudem,
naříkalo stovky hlasů.

Vzplanuli žárem tisíce sluncí,
okusili manu biblickou.
Duše si slíbily lásku nehynoucí,
jen těla nemají sílu nadlidskou.

Spala v jeho něžné náruči,
na růžích měla ustláno.
Po vůni dálek jí srdce zatouží,
zmizí než přijde další ráno.

Její tep už mu nezpívá,
byla pro něj vším,
celému světu to zazlívá,
z jeho bytí zůstal jen stín.
(..a pití..)

S příslibem věčnosti dopisy psala,
ale čas je němý vrah.
Moc dlouho jsi dívko čekala,
na staré fotky sedá prach.

Z dálky psaní nikdo už nenosí,
z dívky je stará dáma.
O další léta teď Boha prosí,
zůstala na světě sama.

Kdyby ještě šanci dostala,
seč mrtvé už nikdo nevzkřísí,
ještě na stokrát by ho objala,
do nebe to zoufale zakřičí.

Slzami zkrápí krabici vzpomínek,
jeho tvář jí ve snech mává.
Zbyl jí po něm z dopisů komínek,
to se někdy s láskou stává.