Futra

Já jenom spěchám domů,
a nechápu, že tomu nerozumíš,
a jako by nestačily překážky,
které na cestě stály již předem,
stavíš mi tam další, rozum a sebe,
do pozice zákaz vjezdu,
říkáš: dej tomu všemu čas,
třeba ho chceš na svou rozmyšlenou...
a já, i když se moc snažím,
neremcat, nesmutnit, nevztekat se,
občas se sama sebe ptám a obávám se,
jak dlouho to ještě vydržím,
než vkročím do těch správných dveří,
zalehnu k tobě do peřin,
a jestli za sebou dřív raději
netřísknu dveřmi jinými.