Slunce

I když jsem jen dítě v dospělém těle,
mé city byly vždy upřímné a vřelé.
Není pro mě ničím mít mysl v rauši,
proti Tvému Slunci, co hřeje mou duši.

I když Slunce někdy skryje se za mraky,
vím, že tady na Zemi dějí se zázraky.
I v bouřce a mlze spousta je krás
a ptáčci jen čekají, až Slunce vyjde zas.

I když Slunce vždy na nějaký čas zapadne
a květina bojí se, že brzy uvadne,
není nic, z čeho by strach mít měla,
bez noci není tmy a bez tmy není světla.

I když v temnotě noci mé oči nevidí,
noční bytosti kořist svou vyslídí.
Krásný je netopýr, pavouk i sova
a ráno Slunce vyjde nad obzor znova.

I když Slunce někdy mou kůži spálí,
jeho paprsky mě vábí kdesi v dáli.
Tak, jako had nechává za sebou svůj svlek,
svlékám starou kůži, nastává nový věk.

I když sluneční svit občas mě oslepí
a moje bezelstnost iluzi naletí,
že pro všechno kvítí svítí Tvé Slunce,
moje náklonnost nikdy nebere konce.

I když pálí mráz i Sluncem sežehlá kůže,
s ním vykvete a bez něj uvadá růže.
Bez Slunce chlad a temnoty tíseň,
s ním hřejivé světlo a mučivá žízeň.

I když zvolit si mohu z různých cest
a ve Vesmíru svítí miliardy jiných hvězd,
jen kolem Slunce točí se můj svět,
od západu k východu a zase zpět.

A i když Slunce jednou zcela vyhasne,
neboť vše ve Vesmíru je prý jen dočasné,
navždy zůstane světu největším darem,
že les mohl vyrůst a pak shořet žárem.