Bez nadsázky

Bez nadsázky

 

Vidím tvůj půvab v každém tangu světa,

tvé oči v záři léta-

vic;

už nechci

nic,

po přáních všech je veta.

Jenom být s tebou;

co možno přát si teď víc…?

 

Vidím tvá ňadra v ostrých štítech hor,

když drze čelo moje, všem zvykům navzdor,

k tvému tělu se kloní.

Jen ať mi má hrana zvoní!

A mravokárci pyšní

v svých cnostech tolik hříšní

s havrany v sadu plném višní,

vedou svůj pohřební chór…

 

Slyším tvůj hlas

včera i dnes, nebo zítra

zase a zas.

V každém taktu Bolera od Ravela

myšlenka mě napadá smělá;

milovat se s tebou v každý roční čas,

jak Vivaldi laskat se s múzou svojí.

Ach, tolik krás na mysli se zjeví

a řeknu si, co jiný neví:

„Za hříchy světa to stojí!“

 

Vidím tvoje ústa v údolí jahod sladkých;

za letních nocí tak krátkých,

když trhat je jsem pak směl

i setřít ten zlatavý pel

z mechu

u studánky poznání,

od brzkého večera po ranní svítání;

za časů milostných vzdechů…

 

Vidím tvé půvabné nohy.

Jsou s to okouzlit i bohy

všech řeckých i římských bájí,

ať oči jim slzami tají

pro osud jaký jenom oni znají,

když andělé kol kterých kráčíš

a sukni si od těch slz smáčíš,

na trouby, jež Jericho dobyly

a k zemi by i hradby srazily,

k oslavě tvé krásy… hrají…

 

Cítím tvou vůni,

když jako Achilles v čarovné tůni

získáš nesmrtelnost pro svoji krásu

a Helios strach má ze tvého jasu.

Však ke svojí smůle nepořídí nic.

 

Co ještě dodat; co ještě víc…?