Balada o volavce popelavé

Balada o volavce popelavé…

 

Mysl má zalétá na sever

za brzkých rán i vpodvečer,

kde jezera chladná

a krajina ladná,

jak ženské tělo,

až říct by se chtělo:

„Tak tohle je krása čistá…“

 

Však k údivu svému pak zjistím,

že na jaře, v létě, či na podzim,

když barví se listí,

i za sněhu, jenž krášlí každou ze zim,

ty pohledy duši mou čistí…

 

Tam v hladině ledově chladné,

tak průzračné, že je pro ni snadné

ulovit rybu,

volavka šedivá stojí.

Snad nedělá chybu,

že málo se bojí

a půvab svůj na odiv dává,

nedbajíc rizika z lovce,

jenž, jak se to stává,

po břehu se rákosím plíží

a na poklid jezera napjatě zhlíží;

s lukem a šípem v svých rukách.

Vidím to a srdce mi puká

strachem o volavku sivou,

jež krásná, jak byla by divou,

ve vodách kořist vyhlíží…

 

Pak tětivy svist

a mrazivý hvizd

šípu, co zamířil k cíli:

„Roztáhni křídla a uleť;

je – li ti život tvůj milý!

Tolik tě prosím!

Tvůj obraz na srdci nosím…“

 

Náhle se probudím ze sna,

sever i podzim jsou pryč,

za okny vesna

a vedle mě dívka má ve spánku dýchá,

je půvabná tak,

až přechází zrak

a v duši se dme moje pýcha.

Však potom se zarazím – proč ze sna tak vzdychá?

Tváře má bledé,

rty sevřené bolestí,

z volavky šedé

pírko na pelesti

a na něm krev, což dech můj si vzalo:

„Co se ti krásko má stalo?“

Otevře oči: „Cosi se mi zdálo.

O kouzelném jezeru, podzimním večeru

kdesi na severu.

Teď není mi dobře, snad bude mi líp.

Jen prosím tě pokorně,

zkus vyndat pozorně z mé paže lovecký šíp…“