Obavy

obavy

Tak krásná, tak půvabná,
to jsi ty, má Verčo nebeská.
Lehký dotek na tváři,
leč jeden pohled vytváří.

Tak nádherná, a ty tvé oči nebeské,
tvůj úsměv, tvůj smích i žal i hřích —
jeden pohled a vše pryč,
až na pocit.

Říkám si stále jen a jen,
je to ona, či nikoliv?
Mám jí to říci, či nikoliv?
Je ta pravá, či…

Však já si říkám leč těžce,
že ztratit ji jde lehce.
Ani neví, že o ní píšu básně,
o své zamilované lásce.

Leč jeden dotek vše spraví,
že já pusu na tvář chci dáti,
i víc mít s ní —
avšak já se bojím svého pokušení,
co se stane, až se to odhalí.