Proč

Tak se nám další den pomalu převalí dál, já dělat Tě šťastnější bych si tak přál.
Proč člověk je na začátku vztahu plný energie, ale po čase zjistí, že vztah mu vybíjí baterie?
Proč na začátku vždy pocity štěstí v žilách kolují, že klidně oba mohou spolu plout na lodi co se potápí a stejně vždy v bezpečí doplují.
Proč postupně přichází místo radosti strach, že zbývá toho hezkého jen málo a jakoby se nám to hezké jen zdálo.
Najednou člověk zjišťuje, že za ten provaz táhne sám, pro druhého už není pokladem, ale jen prázdný rám.
Žena nemá plakat po večerech do polštáře, já maloval bych Tě srdíčka potají do diáře.
Přijdeš mi jako sluníčko co paprsky ztratilo, přesto hřát by vždy za každou cenu se snažilo.
Jenže i ty potřebuješ někdy zahřát, byť jen třeba slůvkem pohladit, vědět, že jsi ta NEJ co žádnou jinou nedá se nahradit.
Sním o tom cítit, že jsi šťastná, že svíčková od Tebe by byla jako ty přímo slastná.
Nesměj se, že ji neumíš mně nemusíš říkat, když bude tužší maso déle ho holt budu žvýkat.
Hlavní je, že budeme spolu a smát se společně, že v každé situaci se budeme cítit báječně.
Tvůj půvab bude vždy naplno zářit, že já díky němu budu chvilkama i panakařit.
Když k Tobě přijdu Ti pošeptat, že jsi můj sen co se mi plní, mé rty s Tvými splynou ve spojení.
Rukama přes Tvé boky sjedu k Tvému zadečku, snad neřekneš mně - dej si pohov chlapečku.
S vědomím, že neřekneš teď tuhle básničku dopisuju a věř, že neustále Tě potají obdivuju.