Pravda

 

Potkala jsem stařenu,

co na kolovrátku předla,

zjizvená tvář byla ukryta ve stínu,

šedé vlasy vítr

rozehnal do všech světových stran.

Hnáty pokřivené zpod rozedraného oděvu, 

co na ni visel jako tíha věků. 

Nabídla mi židli a vztáhla ke mně ruku.

S vlídným úsměvem pravila,

že jméno její je Pravda.

A že ví, proč jsem zde.

"Ošklivá jsem, já vím," řekla tiše,

"občas až šeredná, vím, strach ze mě máš, má milá.

Co tíží tvou ztrápenou duši?" 

Proč nemohu uvěřit, že jeho city ke mně mohou být skutečné?

"Tvůj strach tě poutá, dítě mé. Bojíš se jeho lásku přijmout,

protože jsi tu svou schovala tak hluboko,

aby ses už nikdy nezranila.

Nemůžeš si to přiznat, protože si jeho city přiznat nechceš.

Máš strach, že ti ublíží."

Byl to snad zázrak, nebo jí slova odebírala šerednost kousek po kousku?

S každou další větou krásněla, jako by shazovala starou slupku.

"Věř, má milá," pravila nakonec, "věř, že jeho city jsou pravdivé.

Věř, že tě miluje, ač skutečnost se zdá být jiná."