Vyznání

Nespím ač chce se mi spát. Kdo za to může chci se Tě ptát.
Toužím stát, i když hlava se mi točí, za to může asi ten pohled Tvých krásných očí.
Není cesty co zalitá by byla sluncem a nebyly by na ní překážky, ale každý chce někdy vyhrát a nezažívat jen porážky.
Člověk za štěstím musí si jít, kéž bys byla mé štěstí a já Tě mohl stále mít.
Ze zavřenejch očí uměl Ti číst a poté slůvka plná něhy do ouška Ti vždy říct.
Vyhlížím Vánoce, ale ještě chvilku si na ně počkám, vyhlížím Tebe, kdy se Tě asi dočkám?
Věř, že až budu Tě držet za ruku, já ocitnu se najednou v rozpuku.
Co potom až ucítím teplo Tvého tělíčka, to zaměním snad i hrušky a jablíčka.
Když to tělíčko potom lehce otřeš o to moje, tak přísahám, že to mé ovládnou nepokoje.
Ač nejsem statečnej Honza co v pohádce si s drakem poradil, tak každé ráno dal bych Ti polibek a Tvé tváře pohladil.
Také nejsem švec Jíra co zachránil v pohádce Jasněnku, ale Tvým fotem vyzdobil bych si snad každou nástěnku.
Prostě co je krásnějšího, než dělat někoho šťastnějšího!
Tohle vše je zatím sen, ale až budu mít Tě v realitě, Tvou přítomnost pak ocením náležitě.