Slzy ledu

Slzy ledu

V podzimní trávě našla jsi; snad střípky skla.

„Rozbité zrcadlo?“ tiše sis posteskla.

Ne, byly to slzy,

jež ztratil jsem brzy,

po včerejší půlnoci

a do rána zmrzly.

Při procházce bezmocí,

kdy v oknech celého světa,

jsem marně tvůj obraz hledal

když mrazivý vítr se zvedal,

a jediná ze tvých úst věta,

v předjarní vánek,

úlevný spánek

a noc se ve světlo denní

náhle, jak zázrakem, změní.

Nocí však zněl jen zpěv trubadúra,

čas bez tebe, ta pomstychtivá stvůra,

se poťouchle z temnoty směje;

přichází chvíle, či čas…

beznaděje…?