Déšť

Když jsem v mlze uviděla Tebe,
snad to byla fantazie pouhá.
Zablýsklo se náhle z čistého nebe
a z mraků začala pršet touha.

Prohodila jsem beznaděj s šancemi,
v žilách mi zahořely vlčí máky.
Jak se letní dny střídaly s nocemi,
deště se změnily v prudké lijáky.

Zatímco ve mně zuřila bouře,
v Tobě Tvé jasné Slunce zářilo.
Pole, kde šance na úspěch zemře,
kvítí zalité láskou pokrylo.

Že mé vnitřní dítě neumí svést,
má tady nejspíš jiné poselství.
Lásku jsem nechala na hrobech kvést,
spolu pěstovaly jsme přátelství.

Jak začaly na Slunci erupce,
tak i spolu prošly jsme bouřemi.
Zmoklá na kost jsem trpěla do konce
a našla vrchol ráje na Zemi.

Jako dítě životem nadchnutá,
rozběhla jsem se za noční můrou.
Struna byla k prasknutí napnutá
vzrušením, láskou a slepou vírou.

Nebyl to sen ani fantazie pouze,
na druhý břeh vede vratký most.
Beznadějně utopená v touze,
láska je převlečená oddanost.

Věčné dítě by pohnulo světem,
aby květiny láskou zalilo.
Ať hřbitovní kvítí stále kvete
a Slunce aby navždy zářilo.

Ať deštěm prosvítá sluneční jas,
květiny ho nemají nikdy dost.
Vlčí máky hoří stále a zas,
byť nikdy nenasytí ohlodaná kost.