dívky ze stébel

myslel jsem že spím
když se na mě nebeská hlubina kouká
a nemyslel jak budu tvoje něžná louka

teprv probouzím
třpytivé romantiky
mrazíky
stébel
které rosit ještě touhy nebudou...

mám jenom svoje zkřehlé dívčí prstíky
kterým se ve škole kluci smáli
že mé dlaně na sny chtěly chránit květin

zbožňující laskavá a vnímavá
andělská
proč jsi mi ještě náramky z perleti nedala

a pár pletených rukavic?

tím ukryji své doteky

až bych zase v bosých citech pohladil stopy kde si ojíníš mlhy

mlhy o mně
o hvězdáři na pozadí počítačových ploch

já už vykresloval srdce v zákazech stání

mám se chvět pro tebe

až na nich budeš bruslit
abys mi dosáhla polibkem ke rtíkům

bláznivé … kde jezdí mhd z úsvitů jak dešťová souprava

a blikají neonové slzy momentů

uschovám si po kapsách
své dívky
své dívky ze stébel znající příliš křehkost zimních stříbrností
bohužel
jaké jsou mé ruce
takové i srdce

nebo snad
chceš moje dívky proplétat s tvými
cvičit pianistu
vyznávat nevinnost v šumivé koupeli?

tiše opět závidím tvému jasmínovému sprcháčovi!

on tvou pleť zjemní a může až kam já nesmím

a teď?

procitnout?

…


zatím jsme venku

dotýkáme se zamlklí prosincem
v parku setmělých

jmen

v jezírku tenké odlesky

a ty chceš přivírat oči
a ptát se jestli vidím hvězdy

mají nás na dosah … v jiskřivosti

pod kostýmkem večernic který jsi nechala poodkrytý táním
jako by chtělo vtáhnout mě tvé srdce

ale já se bráním

dívčímu odívání

a nejsem je advent v tajemné přítomnosti

ó vy dívky ze stébel máte snad budoucnosti?