TROSEČNÍCI V DAVU

Cítili se trosečníky v davu,

nekonečný proud je unášel

ve zmateném dni...

Přesto

jejich pohledy

se setkaly...

Náhodou...

A pak ne náhodou...

A pak  již nebylo nic,

zmizel šedivý obzor,

okolní hluk...

Zkoumavé pohledy,

rozpačité úsměvy...

Nechtěla se stále jen usmívat,

toužila se objímat,

cítit stisk Jeho paží,

vdechovat Jeho vůni...

Nechtěl se jen usmívat,

však ze strachu,

že ztratí Její oči z dohledu

neustával v pohledu

a v duchu Ji tisknul k sobě

a obavy měl,

že málo je to pro Ni v této době...

Pár kroků dělilo je od sebe

když zastavil se

všudypřítomný čas...

Oba vykročili do voňavé

svěže zelené jarní louky,

zanechávajíc za sebou

stopu polámaných stébel...

Jen na okamžik...

Pak pohltil je nenasytný

vlnící se šedivý had...