Růženec II

Růženec II

 

Na kraji bučiny, kde voda břehy střídá,

klokočí tiše hlídá

přítmí lesa klid.

Ty plody jen tak mít,

ach jenom, jen je mít,

do rukou opatrně vzít;

do prstů, a jeden po druhém…

a něžně pohladit.

Jak řetěz vzpomínek se jeví,

růženec magický

a bude, ať chceš, nebo ne,

tak bude navždycky.

A nikdo jiný neví,

jaké vzpomínky jsou,

když krví od dlaní až do srdce mi jdou.

V těch dlaních už tě cítím a jenom já to vím,

že i když občas padne stín,

do vody v lesním kraji, hned

myšlenky na slunce nebo čerstvý květ,

ať jakkoli se zdá být svět,

jak jablka v tom sadu žití zrají

ať tváře, jež se touhou červenají,

na cestu k tobě, ach k tobě, moje milá

i kdybys v kraji světa byla…

tmou, nocí, ránem…

pospíchají.

Amen….