Blues nemocničního pokoje

Blues nemocničního pokoje

 

V představách odhrnu krajkovou záclonku,

růžičkou pobledlou hoří a voní.

O tom sním dnešního večera na sklonku,

když k snad rosou zvlhlému klínu se skloním.

Opojný krásou, nadějí, spásou,

v tajemných zákoutích heboučký pažit

mě láká a svádí, smysly mé vábí

setřít z něj pel,

to chtěl bych zažít,

když kreslí mi do mysli půvabné skici,

jež alespoň jednou shlédnout bych chtěl.

 

A o pohled výš, na bělostné pláni,

dva vrcholky tyčí se prosté.

Svou krásou mě konejší,

jak chléb, když mi vezdejší,

maminka podala poprvé, posté…

Zavolám z úbočí k vrcholkům s klokočím:

„Kdo jste?“

Pak uslyším ozvěnou…

odpověď:

„Jsme podstatou krásy, pro tebe odměnou,

můžeš nás učit se provždycky...

nazpaměť.“

 

Tak vidím tě dnes, kdy na osud čekám

a říkám si: „Peklo, či ráj?“

Ta otázka zpočátku laská i leká,

pak po duši pohladí, jak Máchův Máj,

myšlenka, ve které všechno se zračí,

když na křídlech ptačích, snese se níž.

Má milá, v tu chvíli zásadní stačí,

aspoň když srdcem ke mně jsi blíž…