Píseň o Peerovi a Heleně

Zima je, všude leží sníh.

Helenu, dívku z Haudtjesy,

Vdát otec její přeje si.

Za mužem přes hory musí jít.

Ve vsi vládne radost a smích,

Vždyť velká svatba má dnes být.

 

Přes hory za ženichem jede,

Hned vysoko, hned zase nízko,

Město Edtragg leží blízko,

Otec ji veze na saních,

Zima, mráz štípe, pálí, zebe,

V rolničkách řinčí zpěvný smích.

 

Přes hory veze dívku táta,

Rolničky řinčí o sto šest,

Komu to asi na počest?

Vše svírá mrazu tvrdá pěst

a není vidět domu vrata

ni žádnou z mnoha horských cest.

 

Vtom koník sklouzne, nezvedá se,

Sáně zůstávají stát,

Nic nelze, pranic udělat.

Dcera a otec zde stráví noc

V horské zimní kruté kráse.

Mráz dnes vládne, mráz má moc.

 

V horách jsou smečky lačných vlků

Přiláká je čerstvá krev,

Vrčení, vytí, ryk a řev.

Dorazí koně, pak otce zraní,

Boj trvá jako by půl roku,

statkář se vlkům neubrání.

 

Tu náhle – nevídaný jev!

Vlk jeden kráčí k Heleně

A vtom se k smečce ohlédne,

na vlastní druhy útok lítý:

drápy a zuby, srst a krev,

skučení, vrčení, štěkot, vytí.

 

Vlci se vzdají, běží pryč.

Když druhy takto zažene,

Zas hledí vlk ten k Heleně.

Ránu na ruce jí líže.

Mráz kolem šlehá jako bič,

Ledový vítr sténá tiše.

 

Helena, celá tumpachová,

V úžasu hledí na zvíře

A uchyluje se k víře.

Vlk svírá zuby šatů lem.

Proč se to zvíře takhle chová?

Táhne ji, v snách jde za vlkem.

 

Vede ji lesem dál a dál,

Do tlamy cestou sbírá listí,

Jež má v moci rány čistit,

Stále se po dívce ohlíží.

Tu dojdou k hradbě šedých skal

A jeskyně stane se jim skrýší.

 

K modlitbě Helena zde kleká,

Za život Anannthee děkuje,

Té, jež nad živým panuje.

Vlk nespouští z ní jasný zrak,

Vedle modlící si sedá,

Pak k jejím nohám, když jde spát.

 

V noci se ze sna náhle budí,

Vlk stále leží vedle ní,

Na boku je zraněný.

Ona váhá, raz, dva, tři…

Vděk pomoci mu dívku nutí

A ona vlka ošetří.

 

A ráno, když oči otevře…

Nemožno jim uvěřit!

Jak se to jenom může dít?

Kde dřív vlk ležel, nyní už

– v údivu ústa otevře –

Spí co Adam oděn muž.

 

Hezký je, však hubený,

Znamenán hladem a útrapami

A na boku má stopy rány.

Dlouhý černý vous a vlas.

Mdlo obchází kol Heleny.

„Z vlka člověkem jsem zas!“

 

Vzkřikne muž, pln radosti,

Když sám za chvíli procitá

A dá hlavu jí do klína.

„Dík rukám tvým, ty spanilá,

Dík ošetření, lidskosti,

Kletby mne Anannthé zbavila.“

 

„Jaké kletby? Kde ses tu vzal?“

Se strachem ptá se Helena.

„Jsi, pane, nějakého jména?“

„Jsem, paní, jsem jména Peer.

Anannthé byl jsem proklínán,

Že málo víry jsem k ní měl.

 

Lovu věnoval jsem se rád,

Lovil jsem, co jsem si přál,

Však Anannthé jsem málo dal

A všechno maso sám jsem sněd‘.

Rozhodla se mne potrestat,

Že jako vlk mám hladovět.

 

Teprv když člověk by se zjevil,

Který by nechoval se jako já,

Lov nebyl proň jen hostina,

Když ušetřil by život můj,

Čehož já schopný jsem nebyl…

Anannthé, zas při mně stůj!

 

Ty mohla jsi mě snadno zabít,

Přec život můj sis nevzala,

Ba ránu mi zavázala…

Za všechno tobě a jí jen vděčím!

Pojď se mnou nový život najít

A do těch krajů, kde jsem něčím.“

 

A šli spolu přes tvrdé skály,

Přes hřebeny severských hor,

Kde člověk bývá vzácný tvor.

Do města došli, Edtragg se zvalo,

Své životy tam spojit dali

Stuhou kol dlaní, jak káže právo.

 

A prošli pak přes mnohé kraje

Až na sever, kde Peer byl doma.

Tam on se jako dříve choval,

Lovil zas, hodoval a tloustl,

Na trest bohyně nevzpomínaje,

Zapomněv na její pomstu.

 

A jednou ráno, procitajíc,

Helena vstala a klesla zase,

Ve chvíli stesk po rovnováze.

Zděsila se, neschopna zvuku,

A zhlédnuvší svou a Peera líc…

Je vlčí tlapa, kde měla ruku.

 

Pod bohyně novým trestem

Putovali oba dva,

V duších, v srdcích obava.

Jaká je pro ně naděje,

Že cesty poli, vesmi, lesem

Vrátí je kdy do jejich těl?

 

Chvěje se Helena a vyje ze sna

A tu noc zlý sen se jí zdá,

V němž věštba, slib se ukrývá.

Dnes mohla by jim lidský život vrátit

Bohyně Anannthé ve všem přesná,

Jen jestli vlčí život ztratí.

 

Zví Helena druhý den ráno,

Že Peer patrně týž sen měl,

A zas putují den co den,

Nevědouce vůbec, kam.

Po čase oštěpu zhynou krutou ranou:

Ponejprv Helena, po ní Peer sám.

 

Poučil se teprv teď Peer,

A když Anannthé je vrací zpět

V lidské podobě na tento svět,

S Helenou příkladný život vedou,

Putují a mění směr,

K městu Edtragg dojdou pojednou.

 

Ve městě je velká slavnost,

Anannthé to oslava,

Obětovat se má hlava,

Takový jest pradávný zvyk,

Anannthé chce maso a kost.

Peera chytí, života má pozbýt.

 

Ve velkém sále všichni zhlédnou,

Jak muže vlekou k oltáři

A provazy ho přiváží.

Pak paží pohyb a v srdci dýka,

Heleně líce prudce zblednou

A od oltáře pryč utíká.

 

Davem se tlačí, tiše pláče,

Pomalu lidé ustupují

A v nevíře své smysly tupí,

Když žena klesne vprostřed nich.

Je vlčí tlapa, kde byla paže,

Kde nos byl, je protáhlý čenich.

 

Ve vlčím těle zas putuje

Z haudtjesy sličná Helena,

Bez hlasu a bez jména.

Města a lidi proklíná.

Na svého manžela pamatuje,

Na svého manžela vzpomíná.

 

K Anannthé poctivě se modlí,

Oběti přináší jí každý den,

O knížeti Peerovi pouze sní sen.

Než ve městě, je radši v lese,

Dobře ví, že lidé jsou podlí.

Bohyně za čas smiluje se.

 

Milovaného jí vrátí,

Jako vlk zas žije Peer,

Město Edtragg má nové jméno Peer,

Oni však jej již nechtějí znát.

volní se dál mají rádi

A jakbysmet svých šest vlčat.